pondělí 10. listopadu 2014

Proč šel můj muž do práce v teplákách?

Jsem takřka dokonalá žena. 
Jen výjimečně jsou chvíle, kdy by mě můj muž zabil...
Chůvička houká brrrm, brrrrm, nenene... Synek je vzhůru.
"Kolik je hodin? To jsme si hezky pospali." usmívá se při protahování.
"Proč mám zmeškané hovory od drahého?!" vyděsila se. 
Teď mu volat nemůže. Ví, že je na jednání ve firmě. 
"Olivere, papat." volá na psa a je jí divné, že při přípravě jídla neasistuje jako obvykle. Jde se podívat do pelechu. Prázdný. Jde se podívat na chodbu. Vodítko i obojek tam ale jsou. 
V tu chvíli jí to došlo. Oliverovi se něco stalo a manžel ho odvezl k doktorovi. A volal jí to, jenže neslyšela. 
Skoro pláče.

"Olivere, ke mně." volal rychle na psa, aby nevběhnul pod projíždějící auto. V tuto ranní dobu si psa brával bez vodítka a obojku. Jeho ženě se to nelíbilo. Vždycky říkala: "Já vím, že poslouchá, ale nikdy nevíš, jestli mu nerupne v kouli! Na vodítku má cedulku se jménem a našimi telefonními čísly, tak nebuď líný a ten obojek mu, hergot, dávej!"
"Olivere, ke mně." volal rychle na psa a zabouchl dveře. 
"Do pr....čic." Nechal klíče v zámku. Zevnitř. 

Zkouší mu volat. Nic. Píše sms: "Co se děje? Kde je pes?"
Nic. Je nervózní.
Po nekonečných dvou minutách přichází odpověď: "Neděje se nic, mám pejska v práci." 
Tak to je jasný. Pejsek jejich třicetikilové obludě nikdy neřekl... Proč by si bral psa do práce? Bez vodítka? Umřel. Ne on, pes. 
Pláče.

Zvonil. Nic. Zvonil déle. Nic. Zvonil ještě déle. Nechtěl vzbudit dítě. Zkoušel jí volat. Nic. 
"Sakra. Nemůžu to zmeškat, je to důležitý klient. Je hluchá?!!"
V bundě našel klíče od auta a peněženku.
Přemýšlel. 
Odemkl auto a pes se uvelebil na zadních sedadlech. Odjeli. 

Jsou chvíle, kdy by mě můj muž zabil. 
Nejprve jel do supermarketu pro koblihy.
Potom stál před personální ředitelkou ve "venčících" teplákách, s třicetikilovým psem u nohy a krabicí koblih v ruce. 
Jeho historce se všichni smáli a koblihovou omluvenku zblajzli do posledního drobku.
zdroj
A já? Já mu řekla, že může být rád, že nevenčil v pyžamu.
Já holt to ráno měla jiné starosti :)

A co vy? Taky by vás někdy zabili?
Krásný den...Kat....

pátek 7. listopadu 2014

Splním si sen – Štěpánka

Jedno krásné podzimní odpoledne jsme seděly s kamarádkou Štěpánkou nad šálkem vynikající kávy a povídaly si o snech. No dobře, že jsme po kávě vymlaskly lahvinku jednoho pozdního sběru, to zastírat nebudu.  A než se hovor stočil k jiným veledůležitým tématům, pamatuji si jeden ze Štěpánčiných snů.

ZHUBNU
zdroj


To si říká mnoho z nás, včetně mě, ale prd pro to dělá.
Štěpánka si dala jasný cíl, který ohraničila počtem shozených kilogramů.

Kolik bys chtěla zhubnout?
Ještě dvacet kilo.
Cože??
No, sedmnáct už jsem zhubla.
Cože??!! (obracím do sebe sklenku a chvíli nepřítomně zírám). Fííha. Tak to klobouk dolů. Za jak dlouho?
Za tři čtvrtě roku.
Co Tě motivovalo k tomuhle kroku?
Zdraví. Začala mě bolet kolena. A jako každá ženská se chci líbit.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Začít. A pak vydržet, protože mi kila vůbec nešla dolů. Za 3 měsíce jsem zhubla jen 3 kila. A to jsem si říkala, že nemá snad smysl takhle dřít a odříkat si jídlo. Chodila jsem cvičit 4x týdně a měla sestavený zdravý jídelníček.
A co rozhodlo, že‘s vydržela?
Právě to zdraví. Kolena mě opravdu bolela.
Co se stalo po těch třech měsících?
Začala jsem jíst normálně. Jedla jsem všechno, ale menší porce.
Jak a co vlastně cvičíš?
Chodím do jednoho fitness, kde mají certifikovaný program LoseWe. Musím říct, že tímhle cvičením jsem shodila nejvíc. Pak chodím na Zumbu a na kruhový trénink. Teď chodím jen 2x týdně, protože to kvůli práci nestíhám. No, ale teď se stěhuju za prací jinam.
Aha. A jak to budeš se cvičením dělat?
Zkusím najít nějaké cvičení tam a budu chodit na túry. Stěhuju se totiž na Šumavu.
Jůůů, Šumava, Tak tu Ti závidím. Hele, Štěpánko, ale já si pamatuju, že ses nechala vyhecovat k půl maratonu.
Néééé, jen ke čtvrt maratonu. Teď ale nemohu běhat, jsem po operaci kolene.
Takže „náš“ maraton v roce 2016?
Jo, to jo.

Říkám vám, nepijte alkohol. Štěpánka se onehdy nechala vyhecovat na oslavě. Byla jsem u toho.
A já??!!!! Já jí teď slíbila, že poběžím s ní!!

A co vy? Umíte jít za svým snem?
Krásný den…Kat….

PS: Štěpánce držím palce a o plnění jejího snu vám ještě dám vědět.


<a href="http://www.bloglovin.com/blog/12599409/?claim=cv9dj4y42wb">Follow my blog with Bloglovin</a>

úterý 4. listopadu 2014

Paris highlights

Doslova před chvílí jsem se vrátila z Paříže. 
Ne, nechci machrovat, ani vám tvrdit, že Paříž miluju. 
Jela jsem si připomenout atmosféru bulvárů, kaváren a luxusních obchodů. 
Jela jsem s jasným cílem - být kavárenským povalečem a načerpat inspiraci pro jednu moji práci. Obojí jsem splnila. Vypít tolik kávy a vína (a bublin) je asi hřích... A inspirovaná teda jsem! (No, teď to ještě využít.)

Bydlela jsem na Montmartru asi tři sta metrů od Sacré-Coeuru. Zašla jsem si tam na mši. 
Skoro hned za rohem jsem došla pozdravit muže, který prochází zdí. Podle místních je povídka inspirovaná pravdivou legendou a duch muže, který uměl procházet zdí, po Montmartru pořád bloudí. Že nevíte, o co jde? Mrkněte třeba sem
Jezdila jsem metrem a ráno na trhu si kupovala čerstvé ovoce. 
Dopřávala jsem si Bertiny cupcaky 
Musela jsem k Soše Svobody. K mladší sestře té slavnější v Big Apple. (Víte, že původem je z Francie?)
Seděla jsem s notesem u kafe a vína a bloumala a rozmýšlela... 

Tak si pojďte zabloumat se mnou... 

Tyhle stavby mě nepřestanou fascinovat
Sacré-Coeur a Notre-Dame
Muž, který procházel zdí

Bertiny Cupcakes  - musíte ochutnat

Pařížská krasavice v ranním oparu a když se chystá ke spánku

Bonjour, Montmartre.
... nemohou chybět...

Nemohla jsem je tam nechat!!
Můj oblíbený nápoj vdovy "Klikótové" a marmeládu z pomerančů, citronů, mandarinek a grepu.





Stroj času

Zámky lásky na Mostě Umělců.
A co vy, kde nejraději bloumáte?
Krásný den...
Kat....




středa 22. října 2014

Čokoláda v koupelně

O mně je známo, že miluju čokoládu. 
A tak jsem dostala tu možnost testovat čokoládovou kosmetiku z Francie. Řeknu vám, to mi neměli dělat!

Jedná se o relativní novinku na českém trhu - Sensation Chocolat Paris. Sympatické na téhle kosmetice je, že
  • je bez Parabenů 
  • je bez Fenoxyethanolu 
  • není testována na zvířátkách
  • úžasně voní 
Jestli jsou všechny kakaové boby vymačkané v těchto dózičkách úplně BIO, to výrobce stoprocentně nezaručuje. Vím, že BIO děsně frčí. (Ačkoliv tady u toho boba je mi to šumák.)
No jo, k profi fotografovi mám ještě daleko :)

V parádních taštičkách jsem našla mazadla a šťávičky na ksichtík a na tělo. 
Dneska si představíme péči o pleť, tedy produkty na ksichtík. 




Začneme čištěním, jak jinak. 

Vitalipur je čistící a energizující gel. 
Píše se na něm, že hydratuje a revitalizuje pokožku. Musím přiznat, že po jeho používání jsem NEMĚLA kůži na obličeji o dvě čísla menší jako po jiných čistících gelech nebo pěnách. Takže milé překvapení. Přesto zůstal lehký pocit, že potřebuji namazat :). 
Gel používám tak, že konečky prstů jej nanesu na obličej a mokrýma rukama udělám lehkou pěnu, kterou pak smyji vodou. 

Eclatonique je pleťové tonikum bez alkoholu. Ideální parťák pro Vitalipur. 
Po ošetření navlhčeným tampónem pocit "žízně" pleti zmizí. Nic nepálí ani nepne. Takže palec nahoru.




A jsou tu mazadla. Těma bych se patlala do nekonečna, protože jsem si vytvořila závislost na jejich vůni. A to mi neměli dělat!!
Když jsem přičichla poprvé, zdála se mi ta čokoláda nějaká divná. Tohle aroma je totiž jemnější a připomíná spíše vůni kakaového bobu. Hned po druhém mazání jsem vůni přišla na chuť a to se závislostí už víte. 
Zkratka ani po měsíci a půl se mi neomrzela.

La Créme lift & lisse je krém proti stárnutí a ztrátě pružnosti. Obsahuje kakaové máslo, hořčík, železo a skoro celou abecedu vitamínů. 

Má lehkou konzistenci a snadno se roztírá. Právě proto jsem očekávala, že se pleť napije a bude zase sucho. Opak je pravdou. I přes lehkou konzistenci mě překvapil máselný efekt, který ale nezanechá hubu umaštěnou jak papír od sekaný. 
A jestli mi vypružil fazónu? To nedovedu posoudit...

Le Fondant, to je to, co na první pohled vypadá jako kýbl kakaa v rozpuštěném másle, je MŮJ FAVORIT. Je to rozjasňující ochranný krém. Obsahuje kakaové máslo se spoustou vitamínů a panenský sezamový olej. 
No jo, nebudu lhát, před první aplikací jsem se bála, že budu vypadat jako náčelník kmene Algonkinů, který jde k Apačům na námluvy. Ne, žádná Ribanna ani Nšo-či. 
Tenhle krém mě dostal. Vzhledem k jeho tužší a olejnaté konzistenci jsem čekala, že se prostě nevpije a zůstanou mi na pleti kapičky. A ono ne. Krém se parádně vstřebal a navíc nechal pleť příjemně vláčnou jako dětskou prdýlku. A ještě vonící po čokoládě! Dokonce i moje kosmetička se divila, čím se mi ta moje věčně vyschlá hubička spravila!
S krémem je třeba šetřit, abyste předešli zmíněnému maskování. Nanáším ho na předchozí krém tak, že malé množství vklepávám konečky prstů do pleti. Zkoušela jsem ho kombinovat i se svým běžným krémem...a žádná škodlivá reakce. 
A POZOR tenhle krém je použitelný i na rty. Skutečně vynikající balzám! (právě jsem si cvičně mázla.)

La Mousse je pleťový peeling a maska v jednom. Obsahuje pro změnu kakaové máslo, aloe vera, meruňkové mikrogranule, kofein a tak dále.
Na první pohled vypadá jako tuhý jíl. Ovšem jen do doby, než si sáhnete. Opět mě překvapila lehká konzistence. Meruňková zrníčka jsou velmi jemná. Pokud chcete použít jako masku, doporučuje se 5-7 minut. Já mám hubu rozmachanou, to teda jo, ale žádnou újmu v podobě červených fleků, nebo pálení jsem neměla. La Mousse jsem využila jako peeling a nechala maximálně 2 minutky. Citlivější pleti doporučuji to samé.


Více se o kosmetice můžete dočíst tady. Není zrovna nejlevnější, na ceny, složení a popis jednotlivých produktů mrkněte sem.
Sensation Chocolat Paris nabízí i profi řadu pro kosmetické a wellness salóny.


A co dodat? Z kosmetiky jsem mile překvapená. Ráno i večer se těším na čokoládový rituál. A už vymýšlím, koho čokoládou z Francie podaruju pod stromečkem. 
Vím, že Le Fondant bude mým společníkem na věky věků :). 

Jaké zkušenosti máte s čoko kosmetikou vy?
Krásný den...Kat....

neděle 19. října 2014

Rybí krev

Za tu dobu, co mám PaPrdka, jsem přečetla 19 knížek. Za ten rok jsme spolu přečetli různé žánry, různě tlusté knihy..., celkem 5837 stránek. On většinou spinkal v náručí nebo si užíval chuť mateřského mléka, já jednou rukou držela knihu a hltala příběh.

A dneska jsem dohltala další. Taky je vám líto, když kniha skončí? Taky se neradi loučíte s hlavními hrdiny a nechcete je nechat jít?

Dneska jsem se rozloučila se třemi kamarádkami z vesnice. S obyčejnými holkami, které v době puberty řešily kromě holčičích záležitostí i to, jestli budou muset opustit svoje domovy, místa svých tajných výprav a prvních rande. Část vesnice, ve které bydlely, měla jít kvůli stavbě jaderné elektrárny pod vodu. 
A o tom, jaké to je, píše Jiří Hájíček ve své knize. 



Rybí krev je opět nenápadná knížka, které byste si v regálu možná nevšimli. Magnesií Literou byla oceněna jako Kniha roku 2013.



Příběh začíná v roce 2008. Tehdy se hlavní hrdinka Hanka vrací z ciziny domů, do jižních Čech. Její vzpomínky nás vrátí ještě o několik let zpátky, do 80. let, kdy se začalo mluvit o stavbě jaderné elektrárny Temelín.



Kniha jemně rozvíjí osudy obyčejných lidí, dá nám nahlédnout do jejich smýšlení v komunistickém režimu, prožijeme s nimi převrat v roce 1989. Jednotlivé kapitoly nás nevtíravě navnadí na další a další čtení. Jak to dopadne? Začne s ním chodit? Zachrání se nakonec jejich chalupa?



Rybí krev se mě dotkla o to víc, neboť v jižních Čechách jsem doma. Jako dítě jsem si vůbec neuvědomovala, kolik vesnic bylo "Temelínem" postiženo a kolik jich muselo přestat existovat. Celkem šest vesnic už na mapě nenajdeme. Samozřejmě, jako dítěti mi byla jaderná elektrárna víte kde. Důležitější byl mončičák nebo panenka s dlouhýma vlasama. Ale dneska vím, že dvě vesnice bourány být nemusely. To se profláklo až po převratu.

Šup zpátky ke knížce. 
Recenze na ni jsou různé. 
"Hájíčkovi se román příliš nepovedl." 
"Je to nejlepší Hájíčkův román."  
Znáte to, co díra do zadečku, to názor.
Já jen zodpovědně můžu prohlásit, že mě kniha bavila! Titul Kniha roku 2013 snad taky nebude podplacenej. 

A kdo je Jiří Hájíček? Nikoho asi nepřekvapí, že je to spisovatel z jižních Čech. Svoje dětství prožil ve vesnici, z které pochází právě tři kamarádky z Rybí krve. 

Tahle kniha rozhodně není jeho prvotinou.
Má 358 stran a dá se pořídit za 229,- Kč. 

Přeji pohodové počteníčko. 
Krásný den...Kat....







čtvrtek 16. října 2014

Běžela jsem maraton.

Že já se nechala ukecat!!
Už se nedá nic dělat, slovo je slovo. 
zdroj
Moje kamarádka pořádá maraton. Je to už druhý ročník. Trať je nádherná. Běží se kolem obrovského jezera, místy se překonává dřevěná lávka přes vodu, místy se běží po úzké pěšině ve vysoké trávě. 
Jenže já letos potrénovala jen čtyři kilometry!!
"Já to neuběhnu." skoro brečím a říkám tím manželovi, aby běžel místo mě. 

Nepochopil. 

"Mně se chce na záchod." zkouším to dál.
"Tamhle je." slyším racionální odpověď. 
Když jsem se dostala na řadu, najednou to nejde. Venku už buší další závodnice. 

Postupuji davem směrem ke startu a cestou si beru z občerstvovacích stanic banány, jablka, oříšky. Piju. Čokoláda, oříšky, meruňky...

zdroj
Zbývá pár minut. 

Rozdýchávám se a přehrávám si manželovo rady. "Po dvacátém kilometru se dostaneš do tranzu a poběží to samo." Ví, o čem mluví. Ale jak se dostat na dvacátý kilometr, mi neřekl. Kurnik. 
Bojím se. 
Nadávám si. Že já, vemeno, neběžím jen půlmaraton!! 

Začalo pršet. 

"Na občerstvovacích stanicích pij a svlažuj se houbičkou." 
To už nemusím, budu nasáklá jako mořský plod! Hergot. 
Zjišťuju, že jsem přežraná. Zatracený oříšky. 
Stojím před startem, je mi zle a zoufale se mi chce čůrat. Přemýšlím, co s tím.

Mama, baba, slyším zdálky. Aaaha, dvacátý kilometr!
Mama, huuu...... 

Chůvička u postele hlásí, že Štěpánek je vzhůru, hodiny ukazují 7:15 a já cítím obrovskou úlevu, že maraton neběžím. Chce se mi jen na záchod. 

A co vy? Zdají se vám divoké sny?
Krásný den...Kat....

PS: Kamarádka maraton opravdu pořádala a já byla přítomná. Ale o tom jindy.

středa 15. října 2014

Kontrola doplňku - rychlý update

O tom, že experimentuju se svým levým palcem u nohy, jste si mohli přečíst tady

Včera jsem byla na kontrole svého origoš doplňku a jeho posunutí. 
Zase jsem řvala, že to bude bolet. Vlastně jsem to i chtěla. Aspoň trošičku... Abych si mohla bez výčitek zacpat hubu makronkou...


Nebolelo to...
Nuda!

Rovnátko se musí povolit a sundat. 



Mrkla jsem na oba nehty. Ten, s nímž dělám pokus, se lehce narovnává a jakoby zplošťuje. Na fotce to není znatelné, tak ji sem nedávám. (Kdo by chtěl čučet na nohy!!??)

Po úpravě nehtu se rovnátko znovu nandá a pěkně utáhne, aby nehtík rovnalo víc a ještě lépe. 




Tentokrát jsem necítila vůbec žádný tlak, o svém krásném doplňku ani nevím. 






Toť vše :)




Tak zase příště. 
Krásný den...Kat....


pondělí 13. října 2014

Zásnuby v Římě

Byla jsem s ním docela krátce. 
Měl narozeniny a já se chtěla blýsknout...
ŘÍM, přišel ten spásný nápad! K svátku pár dní před narozeninami Baedekera, k narozeninám dvě letenky do Říma. Jasný, jedna pro mě.



Den D pomalu přišel. Poslední pracovní oběd, výborná treska s nivou... Zítra už bude pozdní oběd v Římě. A protože je to láska jako trám, třeba mě požádá o ruku a dá mi ten démant. Juch...

"Není mi nějak dobře." zněla odpověď na otázku k nedojedené večeři. 

"Asi cestovní horečka." znělo stydlivé vysvětlení, když jsem se v jeho bytě už po dvanácté vracela z toalety opuchlá a s rudýma očima. 
Chápete?? Fáze vztahu, kdy se odličuju skoro až pod peřinou, abych ho nevyplašila. A já už dvanáctkrát dřepím na hajzlu. Kdyby jenom to!!!
Já se nepoznávám. To mám takovou trému??
zdroj
 V nemocnici měl můj zubožený stav výhody. Brali mě všude přednostně a nejdřív jsem jezdila v křesle, potom už na lehátku s mističkou ve tvaru ledviny u obličeje. 
Ta tréma je svinstvo, říkám si. 
"Jeee, já potřebuju..." stíhám oznámit a zřízenec brzdí u WC pro invalidy. Křeče v rukou mi nedovolily vůbec nic, tak přispěchal ON, co jsem s ním byla docela krátce. 
V tu chvíli je mi to u řiti. Doslova. 

"Otrava treskou." slyším zdáli a do ruky mi vede hadička. Nejde to ale dokázat, všechny vzorky jsou v hajzlu. Doslova. 

Letenky propadly, zásnuby v pr*eli. Prosrala jsem to!!! Doslova.



Dá se říct, že fázi "Už před sebou prdíte?" jsme přeskočili. A když vydržel tohle, musí si mě vzít! 

Když se mého manžela zeptáte, co ode mě dostal k prvním společným narozeninám, s tváří gentlemana odpoví: "Hovno."

A co vy? Nějaké zážitky z počátků vztahu?
Krásný den...Kat....

PS: Démant jsem nakonec dostala na nejroztomilejším místě, které už dnes neexistuje.

pátek 10. října 2014

THE MARMALADE WORLD'S WINNER neboli nejlepší marmeláda na světě

Před nedávnem jsem se vrátila z hor a ulovila tam tohle.



Ale popořádku. Před nedávnem jsem se vrátila z hor. No, z hor... Z mé milované Šumavy, kde jsem si s ostatními užívala dny beze spěchu. Šli jsme do sebe! Jedli bez masa, cvičili v lese Tai Chi, přičichli k reflexní terapii, k Feldenkraisově metodě a svět tam, co je internet a pracovní starosti, zůstal ze kopečkama. Bydleli jsme kousek od parádní vesničky Srní
A čím je Srní známé? Tak za prvé: Je tam chalupa, která se ve filmové trilogii Pod Jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem proměnila v onu krásnou hájovnu. A za druhé je tam Slunečná kavárna, která patří jedné světové šampionce. 




Tou šampionkou je Blanka Milfaitová. Vlastně ne, je to její citrónová marmeláda, která v roce 2013 získala titul Nejlepší marmeláda na světě. Dovedete si to představit? Kam se hrabou proslulé Bonne Maman s kostkovaným víčkem. O Blance, o jejích dalších oceněních a o tom, jak šla za svým snem, si můžete přečíst tady.




Na Slunečnou kavárnu jsem se moc těšila. Ve chvilce mezi cvičeními jsem vzala batoh a vyrazila na marmeládový lov. 


A....ouha.... Vím, že platí přímá úměra - čím větší očekávání, tím větší zklamání. 



Čekala jsem, že v kavárně na mě dýchne vůně kávy smíchaná s lehkou vůní ovoce, usměje se na mě pohádková paní v kostkované zástěrce a z krásných lahviček marmelády se mi bude točit hlava. 

Nic takového. 

Slečna, která obsluhovala, nebyla pohádková ani usměvavá a na výběr byly pouze dva druhy marmelády. Višňový extra džem a jahodový extra džem s mátou. Nevadí, beru jahodu. Šampióna ochutnám příště. Káva a domácí větrník mě ukonejšily a moje zklamání z poloprázdných polic se rozpouštělo se sladkými sousty.



A jak takový extra džem chutná? Přímo báječně. Spojení jahod a lehkého přídechu máty je osvěžující. Džem je plný kousků jahod, po otevření ho musíte promíchat. A že je všechno čistě přírodní ani nemusím připomínat.




 Křupavá bagetka, domácí máslo a jahodový džem s mátou je vynikající začátek dne!



Nad Slunečnou kavárnou hůl nelámu a těším se, že příště si koupím třeba borůvkovou marmeládu s medem a bourbonem, marmeládu z muškátové dýně, pomerančů a zázvoru a nebo toho šampiona.

A co vy? Nějaký zajímavý tip pro moje bříško?
Krásný den...Kat....

PS: Jestli nevíte, jak vypadá ona hájenka....




sobota 27. září 2014

ŽÍTKOVSKÉ BOHYNĚ - čtivo (nejen) na víkend

Podzim už zaklepal na dveře. 
Přichází doba pozdních odpolední s knihou a čajem. 


Chcete-li ve svých čtecích chvilkách zažít něco nevšedního, chcete-li napínavý příběh na motivy skutečných událostí, u kterého budete chvílemi zírat s otevřenou pusou, pak se vrhněte na Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové. 



Je to docela obyčejně vyhlížející kniha, které si v regálu možná ani nevšimnete. Dá se pořídit v brožovaném a vázaném vydání. Není to novinka, vyšla už v roce 2012. Takže, vy, kdo ji znáte, přelaďte na jiný kanál. Já ji četla asi před rokem, ale sáhla jsem po ní znovu. 

Příběh nás zavede do Bílých Karpat, do oblasti kolem Starého Hrozenkova. Tam "vysoko v kopcích ... žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…" Tolik si můžeme přečíst na obalu. 

A moje dojmy? Když jsem do knihy nahlédla a viděla, že je prošpikovaná dokumenty z archivů, říkala jsem si, že to nebude nic pro mě. V archivu jsem strávila tři roky nad diplomkou, tak proč se mučit znovu? Jenže archivní materiály tu doplňují příběh a dávají mu autenticitu. Nebyly nijak rušivé, dokreslily atmosféru a ducha doby, některé mě šokovaly. Knížka mě zkrátka přišpendlila na pohovku a těch 450 stran jsem přečetla jedním vrzem.


A jak je to se skutečností příběhu? Sama autorka uvádí, že kniha je napsaná na základě osudů žítkovsých žen, ne všechno se však shoduje s realitou. Stejně tak je to i s dokumenty. Jsou smyšlené, ale vycházejí z existujících materiálů. 

Více o knize, o jejím vzniku, o hranici mezi realitou a fikcí si přímo od autorky můžete poslechnout tady.


A kdo že je Kateřina Tučková? Je to mladá autorka, která obdržela cenu Magnesia Litera 2010 za své předchozí dílko a její Žítkovské bohyně získaly cenu Josefa Škvoreckého. Je pověstná svým smyslem pro detail a precizním historickým výkladem. Však tuto knihu připravovala tři roky! 


Knihu vřele doporučuji, ta naše jde z ruky do ruky. Teď poletí i "za louži".
Přeji vám pohodové podzimní dny s dobrým čajem, teplou dekou a třeba i s bohyněmi.
Krásný den...Kat....